Británie zrychluje výstavbu energetické infrastruktury. Otevírá cestu omezením soudních žalob i novému zákonu o energetické nezávislosti
Británie si řekla dost. Zatímco Evropa diskutuje, Londýn ruší bloky výstavby
Věděli jste, že průměrný větrný park ve Spojeném království čeká na připojení k síti přes sedm let? Sedm let papírování, soudů, odvolání, průtahů. Mezitím ceny elektřiny rostou, závislostem na fosilních palivech nikdo neřekl sbohem a klimatické cíle se tiše posouvají za horizont. Labouristická vláda Keira Starmera se rozhodla tento gordický uzel přetnout.
A ne jemně.
Zákon o energetické nezávislosti: britský skok do neznáma
Británie chystá Energy Independence Act — legislativní balíček, který v zásadě říká: výstavba klíčové energetické infrastruktury nesmí být blokována roky soudních sporů ze strany malých skupin odpůrců. Nejde o to zbavit lidi práva protestovat. Jde o to, aby jeden soused s notářem a přístupem k soudu nemohl zastavit projekt za miliardu liber na dalších pět let.
Konkrétně návrh počítá se zúžením okruhu subjektů, které mohou podat soudní přezkum (judicial review) u projektů označených jako "nationally significant infrastructure". Kritéria pro toto označení se přitom rozšiřují — nově by pod ně spadaly i velké bateriové úložiště, offshore větrné parky a přenosová vedení nad určitou kapacitu.
Britské ministerstvo energetiky odhaduje, že aktuálně leží v různých fázích plánování a soudních sporů projekty za zhruba 200 miliard liber. Část z nich je zaseknutá ne proto, že by byly špatně navrženy, ale protože někdo vždy najde procesní skulinu.
Pro srovnání: Německo podobný problém řeší od roku 2020, výsledky jsou smíšené. Francie zvolila jiný přístup — préfektury dostaly pravomoci přesměrovat část projektů do zrychleného řízení. Británie jde dál než obě.
Proč právě teď? Čtěte mezi řádky
Timing není náhoda. Minulá konzervativní vláda v roce 2023 fakticky zakázala výstavbu onshore větrných elektráren na anglickém území — politické gesto pro voliče na venkově, které stálo Británii roky rozvoje. Starmerovi labouristé zákaz zrušili ihned po nástupu do funkce. Jenže zrušit zákaz nestačí, když infrastruktura přenosové soustavy nemá kapacitu.
National Grid ESO (od dubna 2024 přejmenovaný na NESO — National Energy System Operator) varuje, že fronta projektů čekajících na připojení je tak dlouhá, že bez systémových změn bude trvat připojení nových zdrojů klidně do roku 2035 i pro projekty, které jsou technicky hotové dnes.
Přitom Británie má závazek: 95 % elektřiny z čistých zdrojů do roku 2030. To je pět let. Pět let, ve kterých musí zemi postavit ekvivalent několika gigawattů nové kapacity ročně. Bez zrychlení povolování to prostě nejde.
Souběžně se britská vláda dívá přes kanál La Manche. Francie — konkrétně francouzský přenosový systémový operátor RTE — se momentálně potýká s problémy na trhu s podpůrnými službami (balancing market). RTE oznámilo, že chce mít tyto problémy vyřešeny do poloviny června 2026. Británie sleduje tento vývoj s profesionálním zájmem, protože obě země jsou propojenou podmořskou linkou interconnectoru a stabilita francouzské soustavy přímo ovlivňuje britské ceny.
Sever Evropy a padající futures: co to říká o trhu
Nordický trh s elektřinou momentálně zažívá zajímavý fenomén. Power futures — tedy termínové kontrakty na dodávku elektřiny — klesají. Důvod? Kombinace nižších cen zemního plynu a slabších spotových cen. Norské přehrady jsou plné, vítr fouká, a tradeři snižují očekávání budoucích cen.
To je na první pohled dobrá zpráva pro spotřebitele. Na druhý pohled to vytváří komplikaci pro investory do nové kapacity: proč stavět drahou infrastrukturu, když ceny tlačí dolů? Tady přichází britský model jako odpověď — Contracts for Difference (CfD), tedy garantované výkupní ceny pro nové obnovitelné zdroje. Investoři vědí, co dostanou, bez ohledu na to, co dělají nordické futures.
Britský CfD mechanismus prošel v posledních kolech aukcí dramatickým vývojem. Šestá aukce (AR6) z roku 2024 přinesla rekordně nízké ceny pro offshore vítr — pod 50 liber za MWh. Před deseti lety si nikdo nedovolil snít o takovém čísle. Tento mechanismus je přitom základní stavební kameny toho, co Británie potřebuje: předvídatelnost pro investory, konkurenční prostředí, a tlak na snižování nákladů.
Česká republika podobný nástroj nemá. Máme garantované výkupní ceny pro malé FVE, ale pro velké projekty nulová záchranná síť. Výsledek? Investoři chodí tam, kde je jistota — tedy do Británie, Německa nebo Španělska. O tom, jak může sdílení energie a flexibilní obchodování pomoci i českým provozovatelům, píší podrobněji na sdilenienergie.info.
Omezení soudních žalob: kde je hranice?
Tady je věc, která dělí odborníky na dva tábory. Na jedné straně stojí argumenty ryze praktické: pokud chceme dekarbonizovat do roku 2050, nemůžeme si dovolit, aby každý projekt procházel pětiletou soudní anabází. Klimatická krize není abstrakce — je to reálné riziko, které má reálné ekonomické důsledky.
Na druhé straně stojí legitimní obava o právní stát. Omezení přístupu k soudnímu přezkumu je zásah do fundamentálního práva. Otázka zní: kdo definuje, co je "národně významná infrastruktura"? Ministerstvo. A kdo kontroluje ministerstvo? Parlament, tedy politici, kteří mají zájem projekty prosazovat. Kruh se uzavírá trochu nebezpečně.
Britská organizace ClientEarth, která se specializuje na environmentální právní spory, upozorňuje, že právě soudní přezkum byl v minulosti klíčovým nástrojem pro blokování skutečně škodlivých projektů — třeba rozšíření Heathrow nebo těžby uhlí v SSSI oblastech. Nový zákon by musel velmi precizně definovat, co omezení platí a co ne.
Kompromis, o kterém se mluví: zachovat právo na soudní přezkum, ale s přísnějšími lhůtami (max. 6 měsíců od podání) a s podmínkou povinné mediace před zahájením řízení. To by neodstranilo přezkum, ale výrazně by zkrátilo čas, po který může blokovati realizaci projektu.
Co to znamená pro bateriová úložiště a flexibilitu
Energetická infrastruktura v 21. století není jen o výrobě. Je o flexibilitě — o schopnosti rychle reagovat na výkyvy výroby z obnovitelných zdrojů. A tady hrají klíčovou roli bateriová úložiště.
Británie je v tomto ohledu světový lídr. Instalovaná kapacita BESS (Battery Energy Storage Systems) překročila loni 5 GW — více než jakákoli jiná evropská země. A roste dál. Plánované projekty zahrnují systémy v rozsahu 100–500 MW, které pomáhají National Grid vyrovnávat soustavu v reálném čase.
Zrychlení povolování přímo dopadá i na bateriové projekty. Velká úložiště nad 50 MW musela donedávna procházet stejným plánovacím procesem jako konvenční elektrárny — tedy processem navrhovaným pro projekty s desetiletou přípravou, ne pro technologie, které se vyvíjejí měsíčně. Nová legislativa by měla zavést zrychlenou cestu pro BESS projekty, pokud splňují určité technické parametry.
Právě tohle je oblast, kde má co říct i česká scéna. Provozovatelé BESS systémů v rozsahu 50–250 kW mohou dnes obchodovat flexibilitu na trzích, generovat příjem z regulační elektřiny a participovat na spotovém trhu — a to i bez britské legislativní nadstavby. Více o možnostech, jak na tom vydělat, popisuje energetická platforma SES, která propojuje provozovatele baterií s trhy s odchylkami a day tradingem elektřiny.
Lekce pro Českou republiku
Česká republika stojí před podobnými výzvami, jen v menším měřítku a s menší politickou vůlí je řešit. Povolování OZE projektů trvá v průměru 7–10 let. Přenosová soustava má omezené kapacity v klíčových uzlech. A soudní přezkumy? Také existují, i když ne v tak dramatickém rozsahu jako v Británii.
Co si z britského přístupu vzít:
Za prvé, Contracts for Difference jako nástroj pro snižování rizika investorů. ERÚ a MPO o podobném modelu mluví roky, konkrétní kroky zatím chybí. Přitom bez předvídatelnosti výnosů velké projekty do Česka nepřijdou.
Za druhé, digitalizace povolování. Británie zavedla jednotné online portály pro podávání žádostí o povolení pro NSI projekty. Česká praxe stále vyžaduje fyzické podání na různých úřadech s různými formuláři.
Za třetí — a to je klíčové — koordinace přenosové a distribuční soustavy. ČEPS a distribuční operátoři (ČEZ Distribuce, E.ON, PRE) fungují každý trochu jinak, s omezenou koordinací pro přijímání nové kapacity. Britský NESO má centralizovanou roli, která v Česku chybí.
O digitální transformaci energetiky a roli AI v plánování sítí píše pravidelně smartenergyshare.info — doporučuji sledovat, zvlášť pokud vás zajímá, jak se tohle celé vyvíjí na technické úrovni.
Co přijde dál — a odvážná předpověď
Británie pravděpodobně Energy Independence Act schválí v nějaké formě do konce roku 2026. Otázka je, jak přísné budou konečné omezení soudních přezkumů — lobbying ze strany právnických firem a environmentálních organizací bude intenzivní.
Pokud zákon projde v ambiciózní podobě, může Británie reálně dosáhnout cíle 95 % čistých zdrojů do roku 2030. To by bylo historické — první velká ekonomika, která to zvládne. A bylo by to důkazem, že legislativní odvaha funguje líp než opatrné kompromisy.
Odvážná předpověď: do tří let uvidíme podobnou debatu v Německu a Francii. A pak přijde na řadu i Česká republika — buď dobrovolně, nebo pod tlakem evropských klimatických závazků. Lépe se na to připravit dřív.
Pokud provozujete FVE nebo bateriové úložiště a zajímá vás, jak z toho vytěžit maximum ještě před tím, než se česká legislativa pohne, prozkoumejte možnosti obchodování na [ERÚ regulovaných trzích](https://eru.gov.cz) nebo přímo kontaktujte energetickou platformu SES — pomáhají provozovatelům BESS od 50 kW výše vydělávat na flexibilitě a regulační elektřině.