INVESTIČNÍ ONLINE: Ceny ropy jsou nadále nad 100 dolary za barel

Ropa nad 100 dolary: Brusel chce sebrat zisky firmám a Indie nestíhá stavět dráty. Kdo z toho vyjde nejhůř?

Barrel ropy za 100 dolarů. Číslo, které ještě před pěti lety vyvolávalo paniku na trzích, se stalo novým normálem. A zatímco ropné společnosti počítají rekordní zisky, politici po celé Evropě se horečně radí, jak z toho ukrojit pro státní kasu.

Otázka je, jestli to celé nedopadne přesně naopak, než zamýšlejí.

Kypr jako kulisa pro šachovou partii

Ministři EU se sešli na Kypru — což je samo o sobě zajímavá volba místa pro debatu o zdanění energetických zisků, protože Kypr je tradičně spíš útočištěm pro optimalizaci daní než jejich vybírání. Na stole ležel jeden hlavní bod: jak naložit s mimořádnými zisky energetických firem, které těží z vysokých cen surovin.

Nápad s windfall tax není nový. Británie ho zavedla v roce 2022, Česká republika taky. Výsledky? Smíšené. BP a Shell platily daň a zároveň oznamovaly rekordní dividendy. Shell v roce 2023 vykázal zisk přes 28 miliard dolarů. Windfall tax ho nepotopila — jen mírně oklestila.

Bruselský přístup je komplikovanější. Jde o to nastavit mechanismus, který by fungoval napříč 27 členskými státy s různými daňovými systémy, různou závislostí na fosilních palivech a různými politickými prioritami. Polsko a Maďarsko mají jiné zájmy než Německo nebo Dánsko. To, co vypadá jako jednoduchá myšlenka — "vezmeme zisky bohatým firmám" — je v praxi legislativní labyrint.

Zároveň platí starý ekonomický princip: firmy, které mají jistotu vysokého zdanění zisků, méně investují. Pokud ropná společnost ví, že nadstandardní příjmy jdou z velké části státu, sníží investice do průzkumu a těžby. Výsledek? Nižší nabídka, vyšší ceny. Brusel by tak mohl dosáhnout přesně opačného efektu.

Co vlastně drží ropu nad stovkou

Ceny ropy překonaly hranici 100 dolarů za barel z několika důvodů, které se vzájemně zesilují.

OPEC+ drží produkci záměrně nízko. Saúdská Arábie a Rusko se dohodly na škrtech, které trh nestíhá kompenzovat. Americká břidlicová těžba — která v minulosti fungovala jako regulátor — reaguje pomaleji než dřív, protože investoři tlačí na disciplínu a návratnost kapitálu místo na objemy.

Geopolitika přidala další vrstvu nejistoty. Konflikty na Středním východě, sankce proti Rusku, nestabilita v Libyi — každá z těchto krizí přispívá k rizikové přirážce v ceně. A pojišťovny ji vyžadují.

Poptávka přitom klesá pomalu. Asie — zejména Čína a Indie — stále spotřebovává více ropy, přestože evropský dopyt mírně klesá. Elektrická auta tvoří zatím jen zlomek globálního vozového parku.

Indie: solární velmoc bez drátů

Zatímco Evropa řeší, jak zdanit ropné zisky, Indie čelí zcela jinému problému. Stala se třetím největším trhem pro solární energii na světě — a přenosová soustava to nestíhá absorbovat.

Výsledek je bizarní. Developeři, kteří získali licence na stavbu solárních parků, záměrně zmenšují projekty. Nebo je odkládají. Přenosová linka prostě není. Nebo je kapacitně plná.

Indie má ambiciózní cíl: 500 GW obnovitelných zdrojů do roku 2030. Tempo výstavby solárních panelů je impozantní — ceny jsou nízké, pracovní síla levná, slunce neomezené. Ale kabely a transformátory nikdo nespěchal stavět. A přenosová infrastruktura trvá déle než solární park. Solárku postavíte za rok. Dálkový přenosový koridor trvá pět, deset let.

Pro investory to znamená jediné: výnos se odkládá, riziko roste. Část zahraničního kapitálu, který mířil do indických OZE projektů, se začíná dívat jinam — do Blízkého východu nebo jihovýchodní Asie.

Indie není výjimka. Podobný problém řeší Německo, Polsko, Texas. Obnovitelné zdroje se staví rychleji, než přenosová soustava zvládá přenést elektřinu tam, kde ji lidé potřebují.

Dotace jako dvojsečný meč

Tady se dostáváme k jádru věci. Všechny tři příběhy — ropa, windfall tax, Indie — mají společného jmenovatele: dotace a státní intervence.

Obnovitelné zdroje se v posledních deseti letech dramaticky zlevnily právě díky masivním dotacím a garantovaným výkupním cenám. To je fakt. Jenže dotace na výrobu elektřiny nestimulují výstavbu přenosové infrastruktury. Ta je nudná, kapex je obrovský, politicky nevděčná. Nikdo nevyfotí slavnostní přestřižení pásky na transformátorové stanici.

Windfall tax je v podstatě retroaktivní dotace v záporném slova smyslu — stát bere zpět část zisků, které vznikly mimo jeho přičinění. Ekonomové se přou, jestli to má smysl. Politici ví, že v době, kdy domácnosti platí astronomické účty za energie, musí něco dělat.

Chytřejší řešení leží jinde. Elektřina se zdražuje mimo jiné proto, že sítě jsou zastaralé a přetížené. Investice do řízení spotřeby a flexibility — jako umožňují platformy jako SmartEnergyShare — mohou odlehčit síti bez nutnosti stavět nové kilometry kabelů. Pokud sto tisíc domácností posune spotřebu o hodinu, je to jako postavit novou elektrárnu. Akorát to stojí zlomek.

Kam to směřuje

ERÚ (eru.gov.cz) a evropský regulátor ACER v posledních měsících naznačují, že flexibility a demand response se stanou klíčovým nástrojem zvládání energetické krize. Nikoliv stavba nových kapacit, ale lepší využití těch stávajících.

Ropa nad 100 dolary je symptomem. Přenosové soustavy nestíhající OZE jsou symptomem. Windfall tax je politická náplast. Skutečný problém je hlubší: energetická infrastruktura, fyzická i regulatorní, není připravena na svět, kde ceny skáčou a výroba elektřiny je nestabilní.

Státy, které to pochopí jako první a investují do chytrých sítí, flexibility a propojení přenosové soustavy s inteligentním řízením spotřeby, budou mít výhodu. Ostatní budou svolávat krizové summity na Kypru.

A platit ropu po 120 dolarech za barel.