Přenosová soustava v Indii nedrží krok s rozvojem OZE, developeři tak zmenšují nové projekty

Indie chce 500 GW čistého výkonu. Jenže kabely na to nestačí — a developeři to vzdávají

Postavit solární park o výkonu 500 MW v Rádžasthánu dnes není problém. Zaplnit ji investory taky ne. Problém je dostat elektřinu z tohoto parku kamkoliv, kde ji někdo spotřebuje.

Indie se rozhodla být velmocí obnovitelné energie. A daří se to — kapacita OZE přesáhla 200 GW a tempo instalací je jedním z nejrychlejších na světě. Jenže přenosová soustava žije stále v jiné dekádě.

Sever slunce, jihovýchod spotřeby

Indie má geografický problém, který nemá jednoduché řešení. Nejlepší podmínky pro solárku jsou na severozápadě — Rádžasthán, Gudžarát. Největší průmyslová spotřeba je naopak na jihovýchodě — Tamilnádu, Karnataka, Maharashtra. Vzdálenost mezi výrobou a spotřebou? Klidně 2000 kilometrů.

Pro srovnání: přenosové ztráty v Indii se pohybují kolem 20 %, zatímco v Německu nebo Francii jsou pod 3 %. Část z toho jsou čistě fyzikální ztráty, ale část jsou ztráty ze špatného plánování sítě, která prostě nestíhá.

Interní studie indického POSOCO (Power System Operation Corporation) z loňského roku ukázala, že minimálně 15 GW instalovaného OZE výkonu nemohlo být v určitých hodinách přeneseno kvůli přetížení vedení. 15 GW. To je víc než celkový instalovaný výkon v České republice.

Vývojáři škrtají — a ne z vlastní vůle

Developeři to řeší po svém: zmenšují projekty. Logika je prostá — pokud dostanete přípojný bod pro 200 MW, nepostavíte 400 MW a čekat, že se síť nějak vymyslí. Postavíte 200 MW a jdete dál.

Data z indického Central Electricity Authority ukazují alarmující trend. V roce 2022 bylo schváleno přes 60 GW nových OZE projektů. Do výstavby jich postoupila necelá polovina. Zbytek buď čekal na přípojný bod, nebo byl zredukován tak, že přestal dávat ekonomický smysl.

Adani Green, ReNew Power, Greenko — ti největší mají kapitál a politické konexe, aby si přípojné body zajistili přednostně. Menší indie developeři mají problém. A zahraniční investoři, kteří do Indie přišli s velkou vidinou, pomalu zjišťují, že samotný projekt je ta lehčí část.

50 miliard dolarů na dráty — a stále to nestačí

Indická vláda to nezahálí. Program ISTS (Inter-State Transmission System) má schválené investice přes 4 biliony rupií — přibližně 50 miliard dolarů — do roku 2032. Budují se nové dálkové VVN linky, HVDC koridory, konverterové stanice.

Problém je, že solárka a vítr rostou rychleji. Zatímco výstavba přenosové linky trvá v Indii průměrně 5–7 let (pořízení pozemků, výběrová řízení, stavba), solární park se dá postavit za 18 měsíců. Matematik by řekl, že to prostě nemůže vyjít.

A k tomu přidejte indickou byrokratickou realitu: přípojné podmínky se mění, diskomy (distribuční společnosti) mají finanční problémy a mnohdy odmítají uzavírat PPA smlouvy, protože levná solárka je ohrožuje. Paradox: slunce svítí, větrník se točí, ale nikdo to nechce koupit.

Co z toho plyne pro Evropu?

Indie je vzdálená, ale lekce jsou použitelné i tady. Česká republika řeší podobný problém v mini-měřítku — přenosová soustava ČEPS nestíhá připojovat nové FVE a větrné parky. Fronty na připojení jsou v některých oblastech tří až pětileté. ERÚ (https://eru.gov.cz) sice vydává nové metodiky, ale fyzická infrastruktura roste pomaleji než poptávka po připojení.

Rozdíl je v tom, že Indie to řeší ve fyzicky obrovském měřítku s komplexní politikou, zatímco Česko by teoreticky mohlo síť dostat do kondice relativně rychle — kdyby byl politický a regulatorní zájem.

Baterie jako záchranný plán?

Někteří developeři v Indii přišli s elegantním obejitím problému: budovat BESS (Battery Energy Storage System) přímo u solárního parku a dodávat do sítě ve chvíli, kdy má přenosová kapacita volno — typicky v noci nebo brzy ráno.

Funguje to. Ale prodražuje projekty o 15–25 %. A financovat baterie v kombinaci se solárkou v Indii je pořád komplikované — banky je vnímají jako riziko, pojistitelé teprve tvoří produkty.

Tady je prostor pro inovaci. Platformy jako Smart Energy Share (https://smartenergyshare.com) ukazují, že chytré řízení energie a flexibilita spotřeby může část tohoto problému eliminovat — pokud agregujete spotřebu, můžete přenosovou soustavu odlehčit bez nutnosti stavět nové dráty. V Indii se podobné koncepty teprve začínají zkoušet, zatímco v Evropě jsou v provozu.

Politická vůle vs. fyzikální realita

Indie se zavázala k 500 GW OZE do roku 2030. Do konce roku 2025 má mít 280 GW. Je polovina roku 2026 a reálně instalovaná kapacita je kolem 220 GW. Zaostání není dramatické, ale trend není dobrý.

Vláda Naréndry Módího opakuje ambiciózní čísla na každé klimatické konferenci. Investoři mezitím potichu zmenšují projekty, přesouvají kapacity a čekají, kdy ISTS skutečně doloží kapacitu na těch megaVoltampérech, které slibuje.

Největší ironie? Indie má jednu z nejlepších irradiancí na světě, neomezenou pracovní sílu pro výstavbu, a od vlády deklarovanou politickou podporu. Přesto ji brzdí to nejelementárnější — kabely a transformátory. Věc, která existuje přes sto let.

Co bude dál

Krátká předpověď: Indie 500 GW do roku 2030 nesplní. Reálný odhad analytiků z BloombergNEF je 380–420 GW. Přenosová infrastruktura se nezasekne, ale nestihne dohnat mezeru.

Dlouhodobě ale Indie vyhraje — jednoduše proto, že alternativa je spalovat uhlí, a to si stále méně může dovolit ani ekonomicky, ani politicky. Otázka není jestli, ale kdy.

Pro developery a investory platí praktické doporučení: projekty v Indii plánujte s větším polštářem na přípojení, klidně počítejte s nutností BESS, a prověřte stav ISTS koridoru v konkrétní oblasti ještě předtím, než koupíte pozemek. Čísla v projekci a realita přenosové kapacity se liší víc, než by se slušelo.

Elektrony umíme vyrábět. Dostat je tam, kde je někdo potřebuje — to je ta těžší část.